Nevím jak vy, ale miluji vyprávění babičky. Těch příběhů je již tolik! A babička vypráví tak moc ráda. Osobně mám někdy pocit, že do dnešní doby nepatřím, protože hltám každé její slovo o tom, co bylo... Naopak ostatní na mě shlížejí "možná" jako na blázna. Miluji také staré fotografie a myslím na lidi, kteří již nejsou s námi.
Mojí babičce je 84 let (z mamčiny strany) a dědovi je 93 let (ze strany taťky). A patřím k lidem, kteří si od starších nechají poradit. Zastávám staré tradice.
Dostali jsme se s babičkou na téma péřové peřiny. Mám totiž od ní peřiny, které mi sama ušila. Peří v nich je ještě od prababičky, která kdysi chovala husy. Jenže naše rodina se rozrůstá a potřebovala jsem peřiny další. Koupila jsem si je pro syny a myslela jsem si, že jsou to ty nejlepší péřové peřiny! Alespoň to dodavatelem bylo slibováno, ale v porovnání s peřinami od babičky, je to katastrofa.
Do této doby jsem si myslela, že musím husu "zabít", abych měla peří na peřiny, ale opak je pravdou. Husy se škubaly "zaživa" 2x do roka. Nejlepší bylo jemné peří = prachové peří. A když mohla být husa u rybníka, pak takové peří bylo čistší. Peří se uskladňovalo do papírových pytlů, aby dýchalo a nedaly se do něj např. moly.
(Babička miluje obrázky Josefa Lady, proto obrázek "Draní peří" právě od něj.)
Zda-li jste mohli husu "oškubat" jste poznali dle toho, že jste jí vytrhli brko. Pokud mělo konec takový krvavý, muselo se ještě počkat.
A za dlouhých zimních večerů se pak setkávaly ženy (dračky) a společně "draly" peří. Protože kdyby tuto činnost dělala sama hospodyňka, měla by o zábavu a nepořádek na celou zimu postaráno. Proto se organizovali "drací" večery, kdy pomohly sousedky, kamarádky, rodina. Poslední drací den byl jakousi oslavou, kdy se připravilo pohoštění jako poděkování za pomoc. Moje babička dokonce vždy dostala i výslužku domu. Nadrat tedy peří na jednu pořádnou peřinu- to nebyla vůbec rychlá a lehká záležitost.
Další moje představa byla - mít doma 6 hus, to musí stačit. Ale babička mě opět vyvedla z omylu, měli jich doma rovných 30. A kdysi to tak mělo každé hospodářství. Vlastnoručně ušitá peřina s vlastním peřím, to bývalo věno mladých dívek.
A vzhledem k tomu, že tenkrát neměli takový tepelný komfort jako my - zapneme topení a máme teplo, tak aby dračkám nebyla zima od nohou, nahřívaly se cihly a dávaly se jim pod nohy. A cihla prý vydrží být teplá dlouho. Vyzkouším to!
Rada na závěr: Péřové peřiny by se měly nechat větrat ve stínu. Slunce jim údajně nesvědčí... Tu krásnou vůni venku vyvětrané peřiny známe asi všichni. Tohle je pro mě domov.
--------------
Zdroj fotografií: Wikipedie, www.volenice.cz
2024 ©